Dopoledne jsme šli z hor Tiavi na pláž v Maninonu. Během 6km chůze jsme sestoupili z 385m na pouhých 7m nad mořem. Aneb původně osvěžující vzdoušek se postupně měnil v dusno a horko. Při hodinové procházce jsme potkali domorodce sekající trávu u cesty. Taky pár stánků ve kterých místní prodávali svou úrodu, jako jsou banány, kokosy, papáje, ananasy aj.
Všichni nám mávali a jedno projíždějící auto nám dokonce nabízelo odvoz. Večer jsme to vykládali Roaen, ta byla ráda, že jsme s nimi nakonec nejeli, prý je to tady nebezpečně a bůh ví kam by nás zavezli.
Co nás ale nemile překvapilo, byly všude u cesty se válející odpadky (plechovky, sáčky), které byly i na pláži a v přístavu, jak jsme posléze zjistili. Člověk si řekne “Jsme na ostrově, všude samá příroda, lidi jsou s ní sžití a váží si jí”. Ale opak je pravdou.
Na “Roanině” pláži vedle Coconut&Spa resortu jsme hned skočili do osvěžujícího oceánu. Nafotili jsme pár fotek u fotogenické palmy, nasvačili se a sledovali v dáli vlnobití. Vlny byly minimálně pětimetrové a šlo z nich cítit obrovskou sílu.
Odcházeli jsme z pláže a vzpomněli jsme si, jak nás ráno Roaen varovala, ať si dáváme pozor na místní divoké psi. A vždy máme u sebe hůl nebo kameny, ale moc jsme tomu nevěnovali pozornost. Chyba! Když jsme šli z pláže, tak na nás zezadu vyskočil pes a my jsme poskočili. 😀 Teprve v tu chvíli jsme poprvé pocítili, jak jsou opravdu nebezpeční. A to jsme neměli nejmenší tušení, co ještě zažijeme, ale o tom až jindy.
Potřebovali jsme odvézt zpátky do hor, a proto jsme šli ke strýčkovi Sepovi, který bydlí nedaleko pláže. Na dvoře jeho pomocník Peter zrovna porcoval krávu, odháněl okolo poletující mouchy a odřezky házel psům. Mezitím nás z domu volá strýček Sepa a zve nás na kafé. Při povídání strýček úplně zapomněl na čas. Musel jet na rodinnou schůzi do hlavního města Apia na kterou nás vzal s sebou. Sedli jsme na korbu auta a už jsme fičeli. Docela foukalo a házelo to s námi. P.S. na korbě auta si můžete všimnou i masa, které vezeme.
Po příjezdu jsme je nechali osamotě si pořešit své rodinné záležitosti a vydali jsme se objevovat přístavní město. Během procházky nás ohromila dechberoucí katedrála sv. Mary.
Večer nás pozvali k prostřenému stolu plného lokálního jídla. Breadfruit, taro, maso upravné na různé způsoby. Scones a vynikající čerstvou horkou domácí čokoládu, která byla celkem sladká a na to, že to bylo připraveno, bez mléka, pouze ve vodě, tak chuť byla famózní. Na dně hrníčku zůstaly chutné kousky kakaa.
Po večeři jsme se my, děti, dospěli i důchodci, prostě celá rodina cca o 20 lidech, usadili do obvývacího pokoje a následovala modlitba v saomštině. U dětí bylo hezké pozorovat, jak poslušně sedí a odříkají svou část modlitby. Přitom šlo na nich vidět, jak je to absolutně vůbec nebaví a těší se, až si budou moci zase hrát.
Všichni jsou k nám velice milí, mají o nás starost a cítili jsme se u nich jako součást rodiny. V noci už bylo trochu chladno, aby nám nebyla zima, tak nám na korbu auta půjčili kartony pod zadek. Dokonce nám zapůjčili i lavalavu místo deky. Dlouhý šátek, který si zavéžete kolem boků a máte z ní sukni. Připraveni proti chladu jsme jeli tmou zpátky do hor. Na cestu nám svítil měsíc a spoustu zářících hvězd. Romantika jako blázen. 🙂
