Náš druhý den na Savai’i započal ve vesničce Tanu. Natankovali jsme a vydali se směrem do Falealupo. V tu chvíli jsme nečekali, co vše během dnešního dne zažijeme. Začalo to nevinně. Nejdříve nás zaujala směrovka “Dwarfs cave”, kterou jsme následovali.
Dwarfs cave
Cave byla docela daleko, ale nakonec jsme to “našli”. Cesta nebyla zpevněná, a proto jsme nechali skútr opodál s úmyslem dojít k jeskyni pěšky. Zase po nás chtěli peníze, tentokrát přesně 10$. S tím jsme nesouhlasili dokud tu jeskyni neuvidíme.
Vydali jsme se do lesa, kde jsme minuli volně se pasoucího koně. Ani po půl hoďce chůze jsme to nemohli najít. Okolo šel místní se svým oslíkem, který nesl úrodu z pole. Zeptali jsme se ho, kterým směrem se vydat. Ukázal nám jednu cestu, ale vypadal, že anglicky moc neumí. Ani s jeho pomocí jsme to nenašli, a tak jsme se vrátili zpátky. Samozřejmě po nás chtěli peníze. Nehodlali jsme jim zaplatit za něco, co jsme neviděli. Nabídnul se, že nám jeskyni ukáže osobně. Jenže to jsme odmítli, neboť bychom se zdrželi mnohem déle a hlavně jsme chtěli strávit večer na pláži v Falealupo. A abychom ho aspoň trochu podpořili, koupili jsme si od nich naši oblíbenou papáju za 2$.
Pichlé kolo
Jeli jsme dál, ale zanedlouho jsme zjistili, že máme pichlé zadní kolo. Zastavili jsme, nascvačili se a stopli první projíždějící auto o radu. Řekli nám, ať se trochu vrátíme a zajdeme do druhého baráku za rohem. Došli jsme tam a rozběhli se na nás tři štěkající psi. Naštěstí je za chvilku domácí zastavili a pustili nás na dvůr. Psi se kolem nás furt motali a kluci po psech házeli kameně, aby na nás neútočili. Pán domu měl autodílnu, dofoukal nám kolo, vyzkoušel tvrdost, řekl: “je to dobrý, jeďte”. My jsme na něho nevěřícně koukali. “Nemáte nějaké lepidlo nebo něco čím to zalepit? Vždyť se to zachvilku opět vyfoukne!” Neměl no, a tak jsme jeli dál.
Vražední psi
Krosnu si Luky položil na klín, abychom zadní kolo zatěžovali co nejméně. A doufali, že dokážeme co nejrychleji dojet na ubytování odkud bychom v klidu zavolali Kevinovi. Ale ne, okolnosti tomu chtěly jinak. Tak jednoduché to vůbec nebylo.
Po pár set metrech nám do předního kola skútru vběhnul pes. Natáhli jsme nohy, abychom ho odkopli. Zastavil se jen na sekundu dvě a vzápětí utíkal za námi! Říkám Lukymu, “přidej!” Jenže jak jsme měli pichlé kolo, tak to ani moc rychleji nešlo, žejo. Nevěděla jsem co mám dělat, měla jsem ho přímo za zády. Viděla jsem jeho vražedný pohled, cenil tesáky, vypadal, že každou chvíli se odrazí a zakousne se mi do zad! Neměla jsem v ruce žádnou tyč, ani šutry abych ho odehnala. Jediné co mě v tu chvíli napadlo, bylo hrozivě zařvat z plných plic a vycenit “tesáky”! Aj Lukáš se vylekal, co dělám?! Řídil a neviděl co se za ním odehrává. Naštěstí můj hrozivý řev pomohl a pes se konečně zastavil.
Neujeli jsme ani 200m a z kopce se na nás rozbíhal další pes. Byli jsme pos*aní až za ušima. Neměli jsme ho čím zahnat, protože nebyl prostor si sehnat nějaký klacek, nasbírat šutry. Vmžiku byl za námi, zrychloval, opět jsem viděla, jak se chce odrazit skočit na mě a stáhnout mě dolů. Znovu jsem zařvala! Ale už ne tak hrozivě, protože jsem si pár minut předtím vyřvala hlas. První sekundu jsem nevěděla, jestli to pomohlo a zdali mám zařvat znovu. Naštěstí zastavil. Ještě jsem se několikrát ohlížela. Stál uprostřed cesty a koukal na nás.
Paepea cave
Zastavili jsme na prvním rádoby bezpečném místě u Paepea cave. Byl tam domeček z kterého vyšel pán, zdali se chceme jít podívat do jeskyně. My jsme mu v rychlosti pověděli náš příběh o pichlém kolu a útocích psů. A že jsme momentálně v šoku.
Přemýšleli jsme, jestli půjdeme ca 20km do většího města pěšky nebo zavoláme Kevinovi. Za mě byla druhá možnost jasná volba! Celá vyklepaná, v šoku jsem rozdýchávala hrozivý zážitek. Přirovnala bych to jakobych se dívala smrti do očí.
Naštěstí se nám podařilo dovolat Kevinovi, ale byl zrovna na fery a mohl být u nás až za 1,5 – 2 hodiny. Jakmile jsme se trochu uklidnili, snědli jsme šťavnatou papáju, kterou jsme si ráno koupili. Přišel za námi pan domácí, jestli už půjdeme do jeskyně. Jelikož jsme stejně neměli nic lepšího na práci než čekání, šli jsme se podívat. Byla malinkatá a viděli jsme zvířátko, saomského netopýra, vypadá stejně jako český. 😀 Ale nedoporučujeme se tu zastavovat. Vidět kapající vodu v díře za 10$ nestojí za to. Ale podpoříte tím alespoň místní rodiny. Dokonce byl pán tak hodný, že nám aj daroval mango ze své zahrádky. 🙂
Pokračujeme dál, bojovka nekončí
Po dvou hodinách čekání konečně přijel Kevin i se svým devítiletým synem. Bylo hezké je spolu pozorovat při práci. Otec naučil syna jak převážet motorky na korbě auta. Dává mu důvěru a pocit zodpovědnosti.
Původně jsme mysleli, že nám pichlé kolo opraví, ale přivezli nám druhý skútr. Ten předtím měl najeto 268tis. Teď máme “nový” s najetými 468tis. kilometry. Snad bude spolehlivé.
Rozloučili jsme se. Vybavili jsme se “zbraněmi” a vyrazili na cestu. Už to nebyla pohodová cesta jako předešlý den, ale ostražitá cesta. V jedné ruce gopro tyč, v druhé nachystané kamení. Hlavy nám kmitaly z jedné strany na druhou. Pokud jsme uviděli stát psa podél silnice. Byla jsem připravená po něm hodit kámen. Ale pouze za předpokladu, že by proti nám vystartoval. Někteří jenom koukali a někteří se proti nám rozběhli a ještě je pániček pokřikem podporoval v útoku. Ale už jsme měli skútru v pořádku, takže jsme mohli zrychlit a psi neutíkali příliš daleko za námi.
Pokud byli na vesnici lidi příjemní a zdravili, psi si nás nevšímali. Ale pokud nás lidi propichávali pohledem, děti po nas házely šutry, tak i psi útočili. Aneb jaký pán, takový pes.
Blížili jsme se konečně k Faleulopo. Bezpečný cíl byl na dosah a adrenalin stoupal. Z pěkné silnice jsme přejeli na polňačku lemující keře. Najednou nám psi skákali přímo pod kola, div jsme se nevybourali! Už to nebyl jeden pes, ale několik psů naráz. Připadali jsme si jak v bojové hře! Ale nemohli jsme hru pozastavit nebo si nahrát nové životy. Bylo to šílené. Bolelo mě z toho břicho, třásly se mi ruce, nohy, kolena, no prostě vše.
Konečně v cíli
Nakonec jsme dojeli s hodně velkým zpoždením do cíle, ani nevíte jak moc se nám ulevilo. Vyhlášený západ slunce jsme stihli doslova na poslední chvíli. Byli jsme rádi, že jsme konečně na chvíli v bezpečí. Zaplatili jsme ubytování ve faly (70$ noc s večeří i snídaní, dobití elektroniky bylo zahrnuto v ceně). Navečeřeli jsme se (rýže s kuřecím na kari). A jak to bývá ve večerních zprávách, roztomilé zvířátko nakonec. Tak po písečné pláži pobíhalo malé neškodné prasátko.
Jsme úplně vyřízení. Pevně věříme, že to nejhorší máme za sebou. Dnešek byl příšerný den. Jak v nějaké videohře. Kde postavičky dostávají různé nástrahy a je na nich, jak se s nimi poperou. Už chápeme, proč se o nás Roan tak moc bojí. Všichni nám říkali, ať si dáváme bacha, že je to tu nebezpečné.
